Dokonalý svět – rozhovor Juraj Kukura

V Dokonalém světě hrajete vydavatele velmi luxusního periodika. Jak jste se v této roli cítil?

To máte stejné jako s jídlem. Není důležité, co jíte, ale s kým. Nezáleží na tom, kde jste, ale s kým. Někdy vám obyčejné stolní víno chutná víc než chateauneuf-du-pape, když si máte co říct. Dokonalý svět byl symbiózou ambiciózních lidí, kteří chtěli odvést dobrou práci, nějakým způsobem výjimečnou, vymykající se každodenní produkci. Proto jsem také do tohoto projektu šel. To se netýká pouze tvůrčího štábu, ale také herců, myslím, že jsme se všichni rádi setkávali. A také televize Nova, která pro to vytvořila tvůrčí podmínky.

Vaši partnerku ztvárnila Jana Hlaváčová. Co se vám na její Alžbětě líbilo nejvíc?

Těžko říct. Paní Hlaváčová je výborná partnerka a výborná herečka, panovalo mezi námi porozumění a fungovalo to. I chemie.

Scenáristé vám přisoudili syna Davida, který si teprve ujasňuje, co od života chce. Jak byste s ním jednal v reálném životě?

Davidův problém spočívá v tom, že má velmi silné rodiče. David se snaží vymanit a jít svou cestou, někdy se to podaří a někdy nikoli, důležité však je, že se o to aspoň pokusí. Myslím, že Maxa má řadu důvodu mít svého syna rád takového, jaký je.

Svět luxusní módy se dotkl nejen hereček, ale také vás. Kolik různých obleků jste vystřídal?

Měl jsem jeden základní oblek, který byl velmi kvalitní. Myslím, že obleky nosit umím, ale v každodenním životě se jim spíš vyhýbám, protože vypadám příliš elegantně a každé setkání bych proměnil v mimořádnou příležitost. V běžné produkci v Německu jsem oblekový herec.

Byla vám některá scéna nepříjemná?

Ne, obsah scénáře se mě nikdy osobně nedotýká. To bych nemohl hrát pedofily a vrahy. Důležité je, abych pochopil, proč moje postava dělá právě to, co dělá. Abyste někoho mohla hrát, musíte ho nejdřív pochopit.

Kdyby přestal existovat svět umění, přijal byste nabídku řídit vydavatelství?

Teď už ne. Před sedmi lety jsem převzal řízení bratislavského Divadla Aréna, a to byla moje věková hranice. Teď mi nabízeli, abych se stal generálním ředitelem Slovenského národního divadla, a já nabídku nepřijal. Myslím, že ve svých třiašedesáti jsem ve věku, kdy už člověk nemůže zrealizovat vše, co by chtěl. To nejde, už na to zbývá málo času. Nemluvíme o stáří, dokud je člověk zdravý, může sníst a vypít vše, kolik chce, a pokud dokáže vystoupit z porsche, aniž by mu někdo musel podat ruku.

V seriálu vlastníte nejluxusnější módní magazín v zemi. Nakolik vnímáte svět módy?

V podstatě módní oblečení nerozeznávám a nedělá na mě dojem. Rčení, že šaty dělají člověka, to je jedna z největších lží. Pěkná blbost. Můžete si obléct jakoukoliv luxusní značku, ale když jste hlupák, v tu ránu to o vás stejně každý ví. Je jedno, jakou máte na sobě košili či oblek.

Pořizujete si civilní oblečení sám, nebo tuto starost přenecháváte své ženě?

V podstatě sám, spoustu věcí mám z natáčení. V Německu nezakládají fundusy, po natáčení si mohu oblečení se slevou odkoupit. Většinou tak činím, takže mám plné skříně obleků, které stejně nenosím.

Herečky si při natáčení vytrpěly své s vysokými podpatky. Vás se ale asi problémy s boty nedotkly.

Ne. Víte, obuv je v podstatě projevem bohatství. Mimo jiné jsem natáčel i ve filipínské metropoli Manile a bydlel jsem ve stejnojmenném hotelu, v němž má pronajato celé patro manželka bývalého diktátora Marcose. Říká se o ní, že má tisíce párů bot. Boty si člověk kupuje, když už všechno má.

Zdroj: NOVA

Mirka Bali

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete