Vánoční vlak Ladislava Potměšila
Vánoce jsme vždycky trávili doma. Vzpomínám si na jednu tradici, kterou jsme dodržovali, když jsem byl ještě malinký. Měli jsme průchozí byt a stromeček táta strojil v prostředním pokoji. Aby mi nezkazili iluzi o Ježíškovi, vždycky jsme doma dělali vánoční vlak. Přehodili přese mě deku a vlak se rozjel na cestu pokoji. Jednou mi ale deka spadla a já o tu iluzi přišel. Vánoční vlak už u nás na Štědrý den nejezdí, protože naše vnoučata bydlí v Plzni, ale během svátků se navštěvujeme. Vánoce bych si neuměl představit bez pravého stromečku – jedličky, se svíčkami. Mám rád sváteční atmosféru, ale i zvyk chodit na odpolední procházku do kostela. Když jsem bydlel na Žižkově, chodívali jsme ke svatému Prokopovi, teď zajdeme pokaždé do kostelíčka na Novodvorskou. 

Vánoce bez zběsilého uklízení Kamily Špráchalové
Před Vánoci zásadně odmítám propadat uklízecímu šílenství, jako to dělala po celá léta moje máma. Babička před Vánoci dokonce i voskovala parkety. Ale já odmítám zběsile gruntovat celý byt a obracet v ruce každou skleničku a vázičku. Uklízím průběžně celý rok, to musí stačit. Pokud se náhodou do úklidu přeci jen dám, tak pouze v případě, že mi zbude čas a mám na úklid chuť. Takže se mi pak třeba stane, že jsem ve slavnostních šatech, učesaná a nalíčená, už mám přichystanou celou štědrovečerní večeři – a popadnu vysavač nebo rychle vytírám podlahu. Jakmile začne advent, sundám krabici s ozdobami a začneme s kluky zdobit byt, dávat větvičky do vázy, abychom si tu vánoční atmosféru co nejvíc užili. Ale stromeček vždycky míváme až na Štědrý den.

Vánoce pro psy Kláry Jandové  
Oba s bráchou jsme vždycky psávali dopis Ježíškovi a házeli ho do schránky. A bráchovi se jednou stalo, že se mu Ježíšek ozval zpátky. Napsal, že dopis dostal a že všechno přinese. Brácha byl nadšený, ale domácímu Ježíškovi trochu zatrnulo. Bylo to totiž těsně před Štědrým dnem, takže musel začít pořádně kmitat, aby všechno stihl zařídit. U nás doma se stávalo, že se Ježíšek musel protáhnout do pokoje ke stromečku pootevřeným oknem, a tak mu z nůše vždycky něco upadlo. Nebo v ní něco zapomněl. A to nám nechal většinou druhý den pod oknem. Takže my jsme se vždycky po Štědrém dnu chodívali dívat ještě ven pod okno, jestli tam není nějaký zapomenutý dárek. Protože už v naší rodině žádné děti nejsou, Vánoce teď nejvíc prožívají naši tři jezevčíci. Nedočkavě se vrhají na balíčky, šmejdí mezi dárky a my se pokaždé smějeme, že se chovají jako nedočkavé malé děti. Já svým způsobem věřím na Ježíška pořád. A doufám, že jsem letos byla natolik hodná, že mi zase něco přinese.

Štědrovečerní pohádka Petry Horváthové
Vánoce trávím vždycky doma v České Lípě. Cukroví peče babička, my tři vnučky jí s ním nepomáháme, protože jsme všechny pryč. Já jsem většinou až do 22. prosince byla ve škole nebo pracovala – a pak už je pozdě s cukrovím začínat. Letos se na Vánoce obzvlášť těším, protože se po třech letech vrátí z Nového Zélandu má sestra, takže budeme všichni zase pohromadě a oslavíme svátky jako velká rodina. Konečně taky poznám jejího přítele. Moc se těším, že pojedeme s rodiči někam na výlet a že jim splním nějaké sny. Když jsme všechny tři sestry pohromadě, je nám moc fajn, hodně držíme spolu, podobně jako v seriálu Ríša, Vendy a Soňa. Neumím si představit, že bych Vánoce trávila bez své rodiny. A taky bez pohádek. Můžu si sice koupit na DVD třeba Tři oříšky pro Popelku a podívat se na ně kdykoliv, ale to není ono, nemá to tu atmosféru. Svátky bych si neuměla představit ani bez kapra, kterého obaluje maminka, táta dělá salát a rybí polévku. A taky bez každoročních vtípků typu – Kdo to zvoní? To bude Ježíšek! Každý rok se obzvlášť těším na novou vánoční pohádku, večeříme hodně brzy, abychom se pak na ni mohli podívat a zhodnotit ji. Jedním z mých snů je zahrát si jednou v pohádce, která by se vysílala na Štědrý den.  

Hudební dárek Veroniky Jeníkové
Před rokem mi můj muž chtěl koupit nějaké hudební cédéčko. Když mi kupuje například parfém, vždycky to konzultuje s kolegyněmi. A vždycky se trefí. Tenhle dárek taky konzultoval, jenže se zřejmě ptal nějakých starších dam, které mu poradily podle svého vkusu. Takže jsem pak pod stromečkem našla cédéčko s asi šedesátiletým zpěvákem, kterého vůbec neznám a v životě bych ho neposlouchala. Ani už si nevybavím jméno, ale zřejmě to byl velmi populární zpěvák. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem nedokázala předstírat nadšení a zeptala jsem se muže, jak ho to napadlo. Od té doby – když mi chce koupit cédéčko – se muž raději ptá rovnou mě. Vánoce bývají nejhezčí, když jsou malé děti. Ty naše už pomalu odrůstají, takže jsou racionální, poděkují za dárky a vychutnávají si vánoční atmosféru. Ale hru na Ježíška si teď nejvíc užívá náš pes – havanský bišonek. Když se ozve jeho jméno, popadne dáreček a odnese si ho někam do kouta, kde ho rozbaluje. Už od rána pozná, že je nějaký zvláštní den, netrpělivě kolem nás chodí a chová se jako nedočkavé malé dítě, které se od rána těší na Ježíška. 

Nečekaný kožich Míly Šplechtové
I když už mám velké dcery, přesto píšou Ježíškovi, stejně jako já. Nebo holkám řeknu, co mají Ježíškovi vzkázat. A náš Ježíšek, který se jmenuje Honza, má dobrý vkus a většinou se s dárkem trefí přesně do našich přání. Jednou mi ale dal hodně zvláštní dárek, který mi připomněl inscenaci Láska jako trám, v níž hráli Jiřina Šejbalová s Janem Pivcem. Koupil mi totiž od našich bývalých kostymérek v divadle v Ústí nad Labem kožich. Zřejmě se ho potřebovaly zbavit, tak mu ho vnutily. Honza z něj byl nadšený, ale já ho měla na sobě jenom jednou, když jsem šla venčit psa. A pak jsem ho zamkla do skříně. Vždycky si říkáme, že si nebudeme nic dávat, ale nikdy to nedodržíme. Ale víc než dárky musím mít na Vánoce všechny své nejbližší kolem sebe. A taky pohodu, stromek a pokud možno sníh. Letos se na svátky obzvlášť těším, protože se po dvou letech vrací z Austrálie můj syn Nikola. Přiletí až těsně před Štědrým dnem, on pro mě bude tím nejhezčím dárkem.

Divadelní silvestry Pavly Vitázkové
Jako dítě jsem si Vánoce spojovala hlavně s dárky. Vzpomínám si, že jednou jsem dostala krabici s dírami, ve které bylo černé kotě. Byla jsem z něj nadšená! Štědrý den a jeho atmosféru mám ráda i jako dospělá. Každý rok chodíme odpoledne do lesa a nosíme zvířátkům jablka. Všude je málo lidí a pokud někoho potkáme, tak jen opuštěné tatínky s dětmi, které maminky vyhnaly ven, aby mohly doma připravit štědrovečerní večeři. Štědrý den jsem vždycky trávila s rodinou a neumím si představit, že by to někdy bylo jinak. Všichni by mi moc chyběli. Ale snažím se být s rodinou co nejvíc celý rok, nejen na svátky. Na Vánoce by mi chyběly i pohádky, obzvlášť ty starší, které miluju. Líbí se mi i sváteční atmosféra v divadle. Většinou mívám představení na silvestra, takže si v divadle uděláme silvestra vlastního, což mám pokaždé moc ráda, takže mi vůbec nevadí, že je vlastně svátek a já na něj pracuju.

Pozemek na Měsíci Viktora Limra
Nejkurióznější dárek jsem dostal loni. Maminka mi nadělila pozemek na Měsíci. Prodává je tu nějaká agentura, tak jsem pyšným majitelem pozemku o rozloze asi metr čtvereční. Vánoce si nedokážu představit – asi jako každý člověk – bez svých nejbližších lidí, mám rád, když jsme všichni pohromadě. Letos je budu opět slavit u rodičů mé ženy a poprvé jako ženatý muž. Na Vánoce by mi asi chyběl stromeček a pokaždé se těším taky na kapra. Co mi naopak vadí, je to, že se z Vánoc čím dál víc stává marketingový kolotoč, který se rozsvítí už v říjnu a zhasne až v lednu. Proto se chci vypravit na vánoční trhy do Německa. Už loni jsem byl v Innsbrucku, a moc jsem si tamní trhy užil. Lidi se procházeli, pili punč, užívali si atmosféru, bylo to poklidné a moc příjemné. Letos bych chtěl jet do Norimberku.