Syndrom policejní uniformy

Znáte, jak mají někteří lidé problém se syndromem bílého pláště? Když vidí doktora, tep se jim zvýší na 220, nebo najednou zmizí všechny žíly… Tak moje tělo takto reaguje, když řídím auto a vidím někde policajty. Řidičák už mám asi pět let, řídím docela často a řízení mě baví.

Myslím, že se řadím k opatrným řidičům, snažím se dodržovat předpisy a jezdit opatrně. Ale i přesto mi vždy naskáče husí kůže a zvýší se mi neskutečně tep, po zahlédnutí policejního auta nebo policajtů v uniformách. A asi i díky tomu jsem zažila dvě úsměvná setkání s pány policajty. První bylo takhle jednou ke konci fajn setkání s mou nejlepší kamarádkou a jejím přítelem. Vyrazili jsme za nimi s mým přítelem autem do jedné tamní hospůdky. Poseděli jsme, popovídali si, dobře se pobavili a oni si všichni něco vypili. Já je tenkrát odvážela domů, byla už tma a v jejich malém městečku se policajti obvykle moc nevyskytovali.

Jedeme si takhle v klídečku, povídáme si, smějeme se a najednou vepředu vidím míhající se červené světlo. „Hm, co to asi je? Ale né, páni policajti vyrazili na obchůzky.“ Co se dá dělat, zastavila jsem tedy na jejich pokyn u kraje a stáhla okýnko. „Doklady od vozidla a řidičský průkaz prosím.“ A teď to začalo: „Miláčku, kde jsou doklady od auta?“ „Tam dole v přihrádce.“ „Aha, aha, nemůžu je najít. Á tady jsou, tady prosím.“ „Slečno, zapněte si výstražná světla, ať do vás zezadu někdo nevrazí.“ Hm další problém, s autem jsem jezdila teprve chvilku, takže jsem absolutně neměla tušení, kde to zatracené tlačítko vězí. „Miláčku, prosím tě, kde se zapínají výstražná světla?!“ „Tady přece.“ Páni policajti si mezitím zkontrolovali doklady a prý: „Slečno řidičko, vystupte si, podrobíte se dechové zkoušce.“ Tak jsem se teda dala do vystupování, jenže z toho všeho stresu z nich jsem nezabrzdila a po puštění brzdy, když jsem otevřela dveře a chystala se vystoupit, začalo auto pomaličku couvat, protože cesta byla mírně z kopce.

Pan policajt pohotově zareagoval: „Zajistěte si nejdříve vozidlo proti pohybu.“ Zatáhla jsem tedy ruční brzdu a vystoupila, všichni v autě se samozřejmě celou dobu na můj úkor náramně bavili. „Tady máte náústek, strčte ho do přístroje a foukejte, dokud vám neřeknu, stačí.“ Dobrá tedy, dala jsem se do foukání, ale jak jsem měla vědět, že to bude taková dlouhá doba? Ke konci už jsem do přístroje kašlala a prskala, jak mi docházel dech, ale úspěšně, podařilo se. „V pořádku, slečno, můžete jet.“ Uf. „Díky, nashle.“ Po rozjetí se v autě opět ozval hlasitý smích mých spolujezdců a veselé hlaholení: „Máš štěstí, že jsi nic nenadýchala, když tady na tebe všichni dýcháme alkoholové zplodiny.“

A já si v duchu říkala, co si o mně ti policajti asi mysleli: ha, blbá blondýna…?! Druhý zážitek se stal po jedné akci na chatě. Měli jsme si s pár kamarády vyrazit na naši chatu a pobavit se. Jenže nakonec jich několik nemohlo a vyrazila jsem jen já s přítelem a jeho poťouchlým kamarádem. Koupili si dvě flašky vína, vzali šachy a jelo se. Ti dva nahoře otevřeli láhve a dali se do hraní šachů, které nebralo konce. Venku už nebylo nejtepleji a mně navíc nebylo úplně dobře, tak jsem zalezla do chaty, pustila si na notebooku film a tiše zuřila, proč si nemůžeme zahrát nějakou společenskou hru, kterou může hrát víc lidí.

Klukům na tom nepřišlo nic divného, objevili se až po pár hodinách a přítelův kamarád mi oznámil, že chce domů, ať ho odvezu. Ach jo, nechtělo se mi, ale souhlasila jsem. Nasedli jsme do auta a jeli. Kousek od jeho baráku zase to protivné červené světlo. Zase infarktový tep. „Slečno řidičko, řidičský průkaz a doklady od vozidla.“ „Tady jsou.“ „Vystupte si z auta, provedeme dechovou zkoušku.“ Vystoupila jsem tedy. „Tady máte náustek, vydělejte ho z obalu, strčte do přístroje a foukejte.“

Dnes se vyskytl jiný problém, ten igelit nešel za žádnou cenu roztrhnout, byl moc pevný a mně se ze stresu navíc třásly ruce. V duchu jsem si říkala: bože, oni si budou myslet, že jsem opilá. Nahlas jsem prohlásila: „Nemůžu to otevřít, nemáte nůž nebo něco, čím bych to otevřela, prosím?“ „Bohužel, snažte se, nějak to musí jít.“ Nakonec se mi ten obal konečně podařilo otevřít a po minulém zážitku jsem se před foukáním pořádně nadechla, takže se to obešlo bez dalších obtíží.

Tedy až do chvíle, kdy se vrátil druhý policajt, který auto obcházel a obhlížel. Tehdy jsem jela starším autem po strejdovi.  „Slečno, vepředu je to nějaké promáčklé...“ „To ne já, to už je dlouho, ono je to strýcovo auto, já za to fakt nemůžu…“ „No dobrá tedy, jeďte.“ Nastoupila jsem tedy a odjížděla, a aby to nebylo jen tak, příteli pod nohama zacinkaly ty dvě prázdné láhve od vína. Kluci propukli v hlasitý smích a já se modlila, ať ti policajti nevlezou do auta, nerozjedou se za mnou a nedají mi pro jistotu dýchnout ještě jednou…