Halit Ergenç není jako celá řada jiných herců zaskočen nečekanou a relativně později přicházející slávou. Stále pevně stojí nohama na zemi, není ani domýšlivý, ani se nechová jako povýšenec… Má rád jednoduché věci, není ani příliš vážný, ani příliš žoviální. Rozhodně působí vyrovnaným dojmem, je zkrátka svůj, možná příliš svůj…

Jak prožíváte slávu?
Faktem je, že slávě neuniknete.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Někdy to snáším lépe, někdy zase hůře. Bezesporu to velice zasahuje do mého života. Nenechává mi to možnost úniku. Chvíle, které trávím sám, jsou pro mne velice vzácné v porovnání s minulostí. Skoro už nemůžu být sám. Dokonce i mí blízcí už mluví o mé práci a slávě, kterou mi přinesla. Z tohoto důvodu i mé osobní vztahy s nimi se čas od času točí kolem tohoto tématu. Tedy, zůstat na chvíli sám, už není tak jednoduché. Když říkám sám, nemyslím tím osamělý. Myslím tím být sám sebou, moci mluvit o čemkoliv, smát se, povídat si, zkrátka bavit se. V poslední době to bylo stále těžší uniknout práci, slávě. Každým dnem se na mě zaměřuje větší a větší pozornost. Během posledního roku je to skutečně velice náročné.  

Jak to ovlivňuje váš život?
Normálně se mohu procházet ulicemi. Můžu jít kamkoliv. Lidé mě poznávají, bavíme se, nechávám se vyfotit. Ale jakmile je někdo hodně lidí pohromadě, okamžitě si najdu cestu, jak zmizet.

Co vám sláva přinesla dobrého?
V mnoha případech mi to otvírá dveře. Je snazší něco začít dělat.

Jako například co? Když děláte rezervaci v restauraci?
Ne, to ne. Nejdříve vždycky nahlásím rezervaci a pak řeknu své jméno. Ale například před nedávnem jsme pomáhali s kampaní Nadace proti rakovině prsu. Moje účast přitáhla na koncert více diváků. Slávu využívám k takovýmto účelům.

Ačkoliv váš otec byl hercem a muzikantem, vy jste se nejprve rozhodl pro studium námořního inženýrství, čímž jste se stal prvním ve vaší rodině s podobným profesním zaměřením, ale nakonec jste univerzitu předčasně opustil, abyste se přihlásil na konzervatoř. Proč jste to vlastně neudělal hned při první volbě?
To je moje povaha. Vždycky hledám věci, které mě někam posunou, ale málokdy se mi dostane pochopení. Z tohoto úhlu pohledu mě herectví nikam neposouvá, hraní je pro mě vlastně jednoduchá záležitost. Nicméně ono období mě právě nutilo vyvinout jisté úsilí. Vždycky jsem toužil něčeho dosáhnout. Něčeho, co mi není úplně vlastní a přivede mě do duševní tísně. Zpětně to vidím takto.  

Nebylo tedy nakonec všechno to úsilí marné? Školu jste opustil a přihlásil jste se na konzervatoř.
Není to úplně tak. Poznal jsem, co v nitru skutečně cítím. Došlo mi, že touhu po muzice a zpěvu v sobě nebudu moci nikdy potlačit. Jediné, o čem jsem skutečně snil, bylo stát na jevišti a zpívat. Nebyl jsem schopen tuto touhu nijak ovládat.  Bylo to jako přirozená část mého těla. Nedokázal jsem tomu uniknout, a proto jsem školu nakonec opustil. Ano, ze školy jsem byl znuděný. Studium bylo určitě náročně, ale když máte plnou hlavu matematiky, neznamená to ještě, že se jí můžete živit.

Nezkoušel jste si někdy představit, co by se stalo, kdybyste nakonec školu dokončil?
Samozřejmě, že jsem si to představoval. Ale rovněž byly časy, kdy jsem zvažoval, že bych opustil i svou stávající profesi. Ve skutečnosti je to velice náročné zaměstnání. Není to jako jiné profese, kde dostáváte svůj plat a pohodlně čekáte na důchod. Tato profese je jiná. Může se vám stát, že přijdou časy, kdy zkrátka budete mít hlad, kdy zůstanete nezaměstnaný. S hladem se nakonec naučíte nějak počítat, ale pokud nemůžete hrát nebo zpívat, způsobí vám to daleko větší problémy a pocit prázdnoty než nedostatek peněz. V těch časem jsem si říkal, jestli nebylo moudřejší na škole zůstat. Často jsem pociťoval, že je herecká profese skutečně tvrdá řehole, a pochyboval jsem, zda obstojím. Ale nikdy jsem to nevzdal.    

Vystřídal jste hodně zaměstnání.
Ano, snažil jsem se nějak vydělat peníze. Lepil jsem bezpečnostní fólie na okna. To byla práce, kterou jsem měl velice rád. Stejná firma prodávala mopy. Mop je o 30% výhodnější při úklidu pracoviště. Čím lepší mop, tím čistší nohy. Mop je vynikající investice do podniku. Existuje celá řada mopů a některé z nich jsou skutečně neuvěřitelné. Pracoval jsem jako číšník a barman, když jsem žil v USA. Léta jsem pracoval jako počítačový operátor. Připravil jsem knihu o matematice. Sestavoval jsem ročenky.  

Stalo se vám někdy, že byste měl vztah, o kterém nevěděla vaše rodina, podobně jako v seriálu?
Nikdy jsem neměl natolik vážný vztah, abych svou přítelkyni musel představovat rodině.

Nikdy jste nebyl spatřen společně s někým slavným. Není to lákavé, mít vztah s někým z branže?
Nejde o to, že by to měla být lepší nebo horší volba. Pokud bych někoho takového potkal, pak by k tomu možná došlo.

Řekl jste, že do manželství nepatří očekávání. Když jeden od druhého něco očekává a ono se to nenaplní, cítíte se nakonec nešťastný. Pak se ztratí porozumění, úcta i trpělivost. Byl byste toho skutečně schopen, myslím vzdát se všech očekávání před svatbou?
Ve vztahu, kde si někoho kreslíte takového, jaký ve skutečnosti není, nutně vzniknou problémy. Váš partner je v první řadě lidská bytost. Přichází k vám se svou minulostí, není to někdo, koho jste si vysnili. Ale to platí ve všem. Pokud jdete na nějaký film s konkrétními očekáváními, nebudete uspokojeni, protože ten film jednoduše vaše očekávání nenaplní. Ten film samozřejmě může něco sdělovat, ovšem něco originálního, svébytného. A vy byste na to měl být připraven.

Nepřečetl jste si „Arabské noci“, než jste začal pracovat na seriálu?
Ne, ještě ne. Ještě jsem to nezvládl celé. Je to příliš dlouhé.

Vaše sestra je mentálně postižená. Jak to změnilo váš pohled na život?
Váš pohled na život to ovlivní v každém období jiným způsobem. V mém životě mi to dalo další dimenzi. Jde o jiný způsob bytí. Pochopíte, že někoho můžete milovat jiným způsobem, než je obvyklé. Za normálních okolností nemůžeme cítit lásku jako Azade. Každý má v lásce své osobní nároky. Láska bez toho, abyste od druhého něco požadoval, něco očekávat, je velice zajímavá.