Zahrádka na konci ulice

Bydlím na sídlišti. I na našem sídlišti je pár rodinných domů, které se krčí mezi paneláky. Když byl můj syn ještě malý, mohl mít asi tři roky, byl na konci naší ulice malý rodinný domeček. Žil v něm starý důchodce, pan Sýkora. Pan Sýkora byl vdovec a jeho jediný syn žil s rodinou v Americe. A tak bylo starému pánovi často smutno. Na cestu do Ameriky si už netroufl, a proto byl odkázaný na návštěvy syna s rodinou. Ty ale nebyly časté. Vídali se tak jednou do roka.

Pan Sýkora byl šikovný truhlář a v mládí měl svou firmu. Podnikal ještě v důchodcovském věku. Pak se mu ale zhoršily problémy s koleny a on pověsil živnost na hřebík. Od té doby stával u branky vedoucí na jeho zahrádku a pozoroval život kolem.

Můj syn, když jsem ho kolem domečku vodila do školky, vždy na starého pána mával. A pán mával na Lukáše.

„Do práce, do práce?“ ptal se pan s úsměvem.

„Ne, do školky. Já jsem na práci malý,“ odpovídal syn.

Zvykli jsme si na pána za brankou. Jednou pan Sýkora volal na syna: „Pojď, něco ti dám.“

Lukáš přiběhl k brance a pán mu dal dřevěného panáčka na tyčce. Byl opatřen pružinkou a při pohybu s hračkou šplhal po tyčce nahoru a odtud zase dolů. Taková hračka bývávala v prodeji. Tato byla ale ručně vyrobená.

„To jsem ti udělal,“ řekl pan Sýkora.

Syn chvilku váhal, jestli si může hračku vzít.

„To nejde. Zaplatím vám ji,“ řekla jsem. Byla to moc pěkná hračka. Pán si dal práci a panáčka krásně natřel barvou, nalakoval.

„Kdepak. Já mám vzadu na dvorku spoustu dřeva. A taky v garáži. Nevím co s tím. Zbylo mi to z dob, kdy jsem podnikal. Doma mám vše udělané. Na podnikání jsem už starý a dřevo tam jen leží. Nudím se, tak jsem klukovi chtěl udělat radost,“ řekl pán.

Lukáš skákal po chodníku, kymácel hračkou a líbilo se mu, jak panáček poslušně šplhá po tyčce.

Tak jsem panu Sýkorovi upekla aspoň bublaninu.

Netrvalo dlouho, a pan Sýkora nás opět překvapil. Vyřezal synovi ze dřeva koníka.

Syn si dodal odvahy a řekl pánovi, že by si přál klouzačku.

„Klouzačku?“ ptal se pán.

„Klouzačku jako má Ondra. Spí v posteli nahoře a dolů sjíždí po klouzačce,“ informoval syn.

„To by šlo. Jen bych musel mít míry,“ řekl pán.

„Ať vás to ani nenapadne! Máme malý byt, žádná klouzačka se nám do něj nevleze. Nemůžete přece cizímu klukovi dělat pomyšlení?“ napomenula jsem pána.

„A co mám na stará kolena dělat? Jsem nepotřebný, a přitom bych ještě něco svedl vyrobit,“ řekl pán z konce ulice.

Bylo léto a syn do školky nechodil. Jezdili jsme na hory, k vodě a zajeli jsme si na menší dovolenou. Když jsme se vrátili, nemohli jsme zahrádku na konci ulice poznat. Pan Sýkora mezitím vyrobil na zahrádce dřevěný domeček, ke kterému vedly schůdky. A z domečku vedla klouzačka. Bylo to něco, jako dnes vídáme na většině dětských hřišť. Jen to bylo v době, kdy na sídlišti bylo s bídou hřiště a pískoviště.

„Mami, hele, co pan Sýkora vyrobil!“ křičel Lukáš nadšeně. „To vyrobil pro mě.“

„Pán má vnoučátka, třeba je chtěl překvapit,“ uzemnila jsem syna.

To už se ale vrátka zahrádky otevřela a pan Sýkora zval syna dovnitř. „Můžeš si tu hrát, jak budeš chtít. Aspoň mi tu nebude smutno,“ řekl. „A příště přiveď kamarády.“

Syn si chodil na zahrádku hrát a přivedl prcky nejen z celé ulice, ale také z celé čtvrti. Pan Sýkora už nebyl sám. Stačilo otevřít okna domečku, a měl kolem sebe spoustu malých kamarádů. Postupně přidělal houpačky i lavičky, vyřezávané koníky i vláček. Jeho zahrádka už nesloužila jen kytičkám.

A jeho dosud šikovné ruce našly uplatnění. Postupně se zmenšovala hromada dřeva na dvorku za domem a měnila se v dětskou radost.

A na začátku byla jedna prosba o klouzačku…