První krok - řekli o seriálu

Veronika Žilková: Váhala jste s nabídkou od producentů zahrát si ředitelku taneční akademie v seriálu První krok Byla jsem strašně šťastná. Začala jsem vlastně hrát, protože jsem chtěla být tanečnice. V mládí jsem tančila v lidovém souboru. Na konkurzu však zjistili, že jsem hrála na flétnu, a už mě vlastně nikdy k tancování nepustili.

Potom mi někdo řekl, že se na DAMU hodně učí tanec, tak jsem ho tam šla studovat. Jenže tehdy si mě u přijímaček vybral pan režisér a začala jsem točit. A už jsem se k tanci nikdy nedostala. Pak přišla nabídka z Prvního kroku, a tak jsem se alespoň zase přiblížila tanečnímu světu.

Ovlivnila vás Klára i v osobním životě?
Klára má taneční akademii, což je v podstatě můj sen. Možná i proto jsem se po natáčení seriálu přihlásila do výběrového řízení na pedagoga pražské konzervatoře.

Jak se vám spolupracovalo s Jiřím Vejdělkem?
Jirka je pro mě jedním z nejtalentovanějších mladých tvůrců. Miluji jeho filmy ROMing a Ženy v pokušení. Natáčení s ním bylo velmi těžké, protože hodně stříhá a věnuje se moderní režii, ale na druhou stranu jsem zažila něco zcela nového.

Jaké taneční číslo vás v seriálu První krok nejvíc zaujalo?
Bylo to vystoupení bratří Bubeníčků, kteří v seriálu tančí. Musím přiznat, že to pro mě byl vůbec nejsilnější umělecký zážitek, který jsem za celý svůj život zažila. Dodnes mám husí kůži, když si na jejich vystoupení vzpomenu. Bylo to něco naprosto fantastického!

ŠÁRKA VACULÍKOVÁ

S čím se musela postava Elišky v seriálu První krok vyrovnat?
Vzhledem k tomu, že jí velmi brzy zemřela maminka a byla nucena rychle dospět, přišla o pubertu. Nemá zkušenosti ve vztazích, takže působí na okolí jako outsider. To byl velký problém, s nímž se v průběhu seriálu vyrovnává a často kvůli němu musí čelit trapným situacím.

Hned po dokončení pilotního dílu seriálu První krok jste se zranila. Co se tehdy stalo?
Zlomila jsem si při tréninku nohu. Byl to strašný průšvih, musela jsem mít déle než měsíc klid, protože jsem měla nohu v sádře. Naštěstí to ale dopadlo dobře. Natáčení se odložilo asi o tři týdny. Musím vám prozradit, že dokonce jeden nebo dva obrazy jsem točila se sádrou. Vypadalo to asi tak, že jdu v chumlu lidí a snažím se poskakovat po jedné noze.

Uděláte si na tanec čas i ve svém volnu?
Vždycky jsem moc chtěla tančit, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Po dokončení Prvního kroku jsem se tanci chtěla věnovat i nadále, ale bohužel na to není čas. Dávám přednost herectví.

DOMINIK TURZA

Co jste jako seriálový Robert nejvíc záviděl Tomášovi?
Samozřejmě jeho talent a nadání a to, že mu všechno ve škole prošlo. A co bylo nejhorší, záviděl jsem mu jeho holku.

Jak jste se připravoval na svou roli?
Čerpal jsem ze zkušeností ze střední školy, studoval jsem taneční konzervatoř. Připravovali jsme se asi půl roku předem. Prošli jsme vším, od baletu přes základy jazzu až po moderní tance.

V době natáčení seriálu První krok jste ještě pracoval jako DJ. Jak jste všechno zvládl?
Bylo to nesmírně náročné. Po nocích jsem hrál a z klubů jsem často jezdil rovnou na natáčení. Párkrát jsem zažil ve studiu hustší atmosféru, ale občas naše výměna názorů dodala celé práci šťávu.

RADKA PAVLOVČINOVÁ

Jaký máte vztah k tanci?
Tanec mě provází od tří let, nemohla bych bez něj žít. I moje postava Silvie je velmi talentovaná tanečnice, která miluje pohyb. Je to v podstatě uzavřená bytost, která ale budí u lidí opačný dojem.

Byla mezi tanečníky a herci na place rivalita?
Vůbec ne! V seriálu hrálo asi čtrnáct lidí studenty taneční akademie. Všichni jsme byli na začátku a nikdo z nás neměl velké herecké zkušenosti. Vzájemně jsme si pomáhali a dodnes se vídáme.

Jak často jste museli trénovat?
Natáčeli jsme asi půl roku a pro všechny to bylo fyzicky náročné. Většinou jsme vstávali kolem čtvrté nebo páté ráno a před natáčením jsme měli ještě tréninky. Na Prvním kroku jsme si pěkně zamakali!